Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stručná historie 28. dobrovolnické granátnické divize ss Wallonien

Na rozdíl od svých vlámských krajanů nebyli z francouzky hovořících belgických provincií zpočátku považováni za dostatečně "germánské" pro službu ve Waffen-SS. Po útoku na Sovětský svaz však byli přijmáni dobrovolníci do německé armády a vůdce valonské nacionalistické strany Christus Rex, Léon Degrelle, úspěšně povzbudil zformování dobrovolnického praporu. V počáteční síle zhruba 1200  mužů se noví branci v srupnu 1942 přesunuli do v Polsku umístěných výcvikových táborů a zakrátko se jim dostalo názvu 373.(valonský) pěší prapor.

Přestože mu byla nabídnuta s ohledem na vedení rexistické strany důstojnická hodnost, Degrelle odmítl a rozhodl se sloužit jako obyčejný voják. Po završení výcviku se jednotka v období listopadu 1941-února 1942 přesunula k protipartyzánské službě v Polsku. Poté byla připojena ke 100. myslivecké divize. Do května 1942 prošel Degrelle poddůstojnickými hodnostmi, byl povýšen na poručíka a získal obě třídy Železného kříže.

Po krátkém působení v součinnosti s 68. pěší divizí se prapor připojil k 97. divizi myslivců na jižním úseku ruské fronty a zapojil se do tvrdých bojů podél řeky Donu a později také na Kavkaze během hlubokého průniku německých jejnotek v létě roku 1942. Do prosince se stav praporu zmenšil na méně než 200 mužů, ale posily z Belgie obnovily jeho sílu, takže
v květnu 1943 už měl opět přibližně 1600 vojáků. Následujícího měsíce by vyňat zpod armádního velení, přeřazen k Waffen-SS a rozšířen na útočnou brigádu.

V září 1943 se příslušníci SS-Sturmbrigade (úderné drigády) Wallonien zapojili po boku divize Viking do operací v dněperskem oblouku a v listopadu se nacházeli mezi 56000 vojáky odříznutými v čerkaské (korsuňské) kapse. Zdejší boje byly neodyčejně intenzivní a tak se stav valonské brigády opět snížil do února 1943 ze zhruba 2000 na 630 mužů Brigáda sehrala vůdčí roli při únorovem průlomu, ale ztratil více než třetinu své zbývající síly. Mezi padlými se nacházel také její velitel a zdá se, že SS Sturmbannfuhrer Léon Degrelle, kteremu byl 20. února udělen Rytiřský kříž, ho nahradil pravě v této době. Velitelem valonských bobrovolníků pak zůstal až do konce války.

Po velmi krátkém odpočinku v Německu byla znovu postavená brigáda v dubnu 1944 odeslána na daleký sever východní fronty, kde měla pomoci vyztužit narevskou línii. Zuřivých obranných bitev toho léta se pak zúčastnilo tolik zahraničních dobrovolnických jednotek, že Narva byla překřtěna na "bitvu evropských SS". V srpnu bojovala Wallonien tvrdošijně dál za postupného stahování z línie "Tannenberg" do Kanbji, Dorpatu (est. Tartu) a Noely až na línii Parna. 27. srpna obdržel Degrelle ke svemu Rytířskému kříži dubové ratolesti a o několik dní později vyznamenal SS-Obergruppnfuhrer Steiner velící III. (germanskému) tankovému sboru
200 mužů své brigády Železným křížem.

V období od září do listopadu 1944 byla brigáda doplněna v Hannoveru a Braunschweigu a "na papíře" jí byl udělen status divize. Přestože obdržela také jistý počet obrněných vozidel a dočkala se i přílivu posil stejně nesourodých jako v případě Langemarck, zustala rovněž hluboko pod silou skutečné divize a na konci ledna 1945, když došlo k jejímu přesunu na oderskou frontu v Pomořansku, disponovla pouhými čtyřmi tisíci bojeschpných mužů. V únoru se od velením 11. tankové armady zapojila do náročných obranných bojů v okolí Stargradu a Štětína, kde v oblastech Streelow, Arnswalde a Lindenských vrchů přešli její vojaci do protiútoku. Přibližně 1200 jejích přeživších přislušníků bylo posléze 8.března zatlačeno na altdammské předmostí. Po jeho evakuaci si krátce odpočinuli a v okolí Schwedtu se jim také během posledního týdne v měsíci dostalo celkem nedostatečných zásob a vybavení.
Poté, co v dubnu držel zbytek divize v síle jednoho praporu část obranné línie "Randow-Bruch", se některým vojákum podařilo na počátku května uspěšně stáhnout do Šlesvicka-Holštýnska. Jiní se vzdali v Brandenburgu a Schwerinu dále na jihu.